EXPEDICE NOR-WAY 2000 BOBY - Jaroslav Prchal Všechno začalo ve vlaku, kterým se „činovnictvo“ 6. pardubického oddílu vracelo ze „soukromého“ vandru. S myšlenkou vyrazit někam za hranice vlasti si vůdce oddílu Wabi pohrával už dřív, ale nikdo z nás ostatních to nebral moc vážně. Až do teď.O
pár dní později se ze čtyř návrhů, kam jet, vybralo právě Norsko. V oddíle
tehdy nebyli skoro žádní roveři, ale zato silná skupina starších skautů,
kteří na takovou akci měli věkem i zkušenostmi. Přípravy Každý
z činovníků si vzal „na triko“ jeden organizační balík – jako
doprava, trasa, finance atd., a začalo se s přípravou. Už
od počátku se každý ze skautů, kterých nakonec jelo osm, podílel svou měrou
na přípravě expedice. Hned
na začátku jsme si totiž řekli, že po příjezdu z Norska chceme
sestavit expediční sborník, který bude vycházet ze získaných materiálů
( fotky, zápisky ), shrnovat naše zážitky z putování a přibližovat
Norsko čtenářům. Hned
na začátku příprav se kluci rozdělili do pracovních týmů. Každý se zaměřil
na určitý okruh, který měl na starosti a pro který potom na expedici
pracoval. Měli jsme tedy novináře, vedoucí podrobný deník výpravy,
historiky, shromažďující zajímavosti o Norsku a podílející se na přípravě
trasy, byli tady i přírodovědci či fotografové. Každý jasně věděl, co
je jeho pole působnosti, a podle toho se mohl dopředu zařídit. Zhruba jednou
za měsíc potom byl v klubovně sraz všech „expedičníků“, kde se
zjišťovalo, jak jsme na tom, co kdo, proč, co dělat dál, co nedělat a tak
dále. V rámci příprav vznikly i internetové stránky o expedici –
najdete tam spoustu informací od rozpisu úkolů přes podrobný popis plánované
cesty až po podobu expedičních triček. Tady je adresa : http://aix.upol.cz/~prchal/norsko/index.htm.
Ale
teď už k samotnému putování. Jeli jsme auty, Fordem Transitem – 9
lidí a Favoritem – 5 lidí. V přístavu Rostock jsme se nalodili na trajekt
a o dva dny později už jsme obdivovali krásy norského hlavního města. Ale
jen chvilinku, protože cestovatelská vášeň nás hnala dál na sever. V prvé
řadě jsme se chtěli dostat až za polární kruh. A po cestě tam i zpátky
bylo mnoho zajímavého. Obři a skřítci První
větší zastávku učinila naše výprava v nejvýše položených norských
horách, v národním parku Jotunheimen (česky Domov Obrů). Potřebovali
jsme si už protáhnout kosti – a vydali se na dva jednodenní výšlapy. Ten
druhý byl obzvláště zajímavý – zdolali jsme nejvyšší horu Skandinávie
Galdhøppigen, a ještě si užili chůze po ledovci. Díky
oklice 300 km navíc jsme na vlastní oči viděli jeden z nejhezčích
norských fjordů Geirangerfjord a sjeli si snad nejužší a nejstrmější
norskou „šněrovačku“, horskou silnici známou pod jménem Cesta Trollů.
Nervy řidičů a brzdy vozů pracovaly v tu chvíli naplno. Trollové
jsou takoví bájní norští skřítci a Norové jsou na ně velmi pyšní. O
den později, už zase o něco severněji, v odlehlém pohoří s názvem
Trollheimen (česky Domov Trollů) nás čekal třídenní pěší přechod. V těch
překrásných horách jsme za celou dobu potkali jen čtyři lidi, jedno stádo
sobů a panenskou přírodu. Konečně!Zhruba
na půl dne jsme učinili zastávku v Trondheimu (někdejší hlavní město)
a potom přišel druhý z vrcholů cesty – citujme z expedičního
deníku: …Konečně jsme na pomyslném cíli
expedice. Dorazili jsme na rovnoběžku 66°33‘, tedy na severní polární
kruh. Plýtvání fotomateriálem je nehorázné... Hagen vyzkoušel větu
„jdu na sever a teď jdu ještě víc na sever…“ Všude kolem stály
kamenný mohylky… Náš
bod obratu ale ležel ještě o nějakých 200 km severněji. Tam je totiž národní
park Rago, kde jsme chtěli uskutečnit a také uskutečnili poslední dvoudenní
výšlap. Rago patří rozlohou k nejmenším parkům, ale rozhodně to byl
co do divokosti a krásy přírody zlatý hřeb
expedice. Prostě paráda. To se nedá popsat, to se musí vidět. A potom……už
jenom stovky kilometrů na jih, pár zastávek, dálnice, nový zázrak techniky
– most mezi Švédskem a Dánskem, zase dálnice, trajekt, dálnice,
hranice – a za nimi Čechy. Do rodných Pardubic dorazila naše
expedice bez materiálních i lidských ztrát tři týdny po odjezdu, 9. srpna
2000. Není
bohužel možné popsat tu všech 22 dní plných těch nejrozmanitějších zážitků,
jaké takovýhle podnik může přinést. I přes naše vlastní nedostatky, zákon
schválnosti a tvrdohlavě zlobící auto nakonec vše dopadlo tak, jak mělo, a
nám zůstaly pěkné vzpomínky. A
jeden těžko nahraditelný pocit – že i takovouhle věc si dokážeme připravit
sami. Za
pardubickou „Šestku“ Boby |